Co sníh způsobil?

Včera ráno po čtvrté hodině, když jsem zasedala k počítači, tak jsem si říkala, že to meteorologové s předpovědí sněhové kalamity zase přehnali. Ale nepřehnali. Už v sedm hodin na mé terase bylo 20 cm sněhu. Ostatní normální obyvatelé Prahy, co si mohou v neděli pospat, a nemusejí datlovat do počítače, se již probudili do zasněženého rána. Jen já a možná ještě jiný blázen, ale viděl tu bílou nadílku padat od první vločky.

Po poledni jsem, i přes nevlídnost počasí, neodolala a na hodinku si vyběhla na běžkách k letohrádku Hvězda, abych si okysličila mozek a mohla dál pokračovat v práci. Nebyla jsem sama, bylo nás mnohem víc. Nejen lidí, dětí, psů, ale i sněhuláků. Na Ladronce vyrostl celý háj sněhuláků. Každý se chtěl potěšit tím bílým nadělením.

Dnes jsem si to zopakovala. Není nad to, protáhnout si tělo, co celý den sedí u počítače. A jak si tak kloužu na běžkách a potkávám lidi, tak mi to najednou došlo. Došlo mi, co způsobil sníh s lidmi. Možná jen s lidmi v Praze, s Pražáky, ale i tak to bylo úžasné zjištění. Lidi se usmívali. Ale ne tak jako jindy zdvořile a nepřítomně, ale šťastně a vlídně a možná i trochu dojatě. Sníh má neuvěřitelnou moc.

Lidi se procházejí, kloužou, sáňkují, bobují, koulují a v ten okamžik jsou jen v tom přítomném okamžiku a zapomínají na celý svět. Všechny myšlenky, kterým jindy dávají váhu, které jim jindy otravují život, jsou pryč. Poslali je pryč. Jen se radovali tady a teď ze sněhu. Podobaje se psům, kteří v tom sněhovém nadělení skotačili, na nic nemysleli a jen se usmívali. Jako jindy nepřemlouvali děti, ať už nechají toho sáňkování, že je pozdě, ale jen se šťastně usmívali a znova a znova pouštěli děti z kopce.

Sníh způsobil, že jsme všichni byli jen tady a teď. Bez myšlenek, bez balastu, kterým si plníme život. Přesně tak jak to umějí děti. Tak jak jsme to uměli my všichni, když jsme byli dětmi. Soustředit se jen na tu jednu věc, na tu podstatnou věc, na tu jedinou úžasnou věc, tak jak to dělají děti a jak jsme to my dospělí zapomněli.

Ale včera a dnes jsme si na to vzpomněli. Opět jsme byli těmi dětmi, co žijí jen teď a tady. A nezpůsobil to nikdo menší a nejobyčejnější než sníh. Bílý třpytivý sníh, modrá obloha, zapadající slunce a přítomnost. Krásná, čistá, bílá.