Když v ráji pršelo

Jako mladá holka jsem četla román Jana Otčenáška "Když v ráji pršelo." Byla jsem jím uchvácena. Domnívala jsem se, že tím rájem myslím autor lásku mezi mužem a ženou. Dnes už vím, že to tak nebylo. Rájem jsou zelené stromy, zpívající ptáci, zurčící potok, bzučící včely, šumění větví. Život je tím rájem. Láska muže a ženy je příjemnou součástí tohoto ráje, ale ne nezbytně nutnou. Příroda kolem nás je rájem, my jako její součásti můžeme žít v "ráji" lásky partnerské, ale nemusíme. A ničemu to nevadí. A že v ráji prší? Tak to je jenom dobře. Ráj vláhu potřebuje a život odplavení problémů též.

Mám taky jeden takový ráj. Kousek země se zelenou hradbou stromů a symfonií ptačího sboru. A vůbec mi nevadí, že občas stojím na zápraží a slovy klasika "Ch…. a ch…." komentuji stav. Můžu sedět za stolem a ťukat do počítače tenhle fejeton a nemám nutkání vzít rýč, motyku nebo hrábě a krotit trochu přírodu než zarostu do nějakého stromu. Mimochodem to by byl vrchol ráje, mého ráje. Zarůst do stromu a každý rok vypučet, rozkvést a přivítat v koruně ptáky, šumět s větrem a odolávat vichřici, nechávat se skrápět deštěm a zapadat sněhem. A tak rok co rok, až jednou má duše vklouzne do některého semínka a znova se zrodí ve strom, který rok co rok rozkvete a rok co rok usne pod bílou peřinou.

Problém je, do kterého stromu bych se mohla vtělit. Neumím si vybrat. Dub, co roste nejdéle ze všech a staletí pozoruje svět? Nebo buk, který každý podzim uchvacuje svým zlatem? Nezničitelný javor s pestrou paletou podzimních barev? Nebo jabloň, co bzučí včelami v květu a její jablka zahřejí tělo? Nebo modřín, co jeho jemné jehličí hladí tváře? Nebo okrasná mandloň se záplavou jarních růžových květů? A nebo lípa, co rozvoní začínající léto? Nevím. Nemůžu si vybrat. Nemůžu žádný z těch stromů urazit. Chtěla bych být každým tím stromem. Jenže jsem jen člověkem.

Jsem jen hloupý a zbytečný člověk a nikdy nebudu chytrým a potřebným stromem. Jediné, co můžu být součástí aspoň chvíli toho ráje. Svého soukromého ráje a opatrovat všechny ty stromy a dát jim prostor k životu. A všechny ty sazeničky, dětičky mých stromů, co vyletěly do světa a zahnízdily se v mé zahradě, přesazuji a hledám jim lepší místo, aby se jim dobře dařilo. Možná budu muset přikoupit další pozemek nebo louku, aby se mi tam vešly, ale to nevadí, bude-li třeba, udělám to. Občas nějaký strom porazím, ale nikdy ne jen pro své potěšení a potřebu. Vždy jen, buď aby udělal místo jinému nebo že už je jeho život na konci sil a žádná zelená větývka se nesnaží žít dál.

Kdysi jsem na jedno prázdné místo zasadila jedličku. Vypěstoval ji někdo jiný ze semínka a byla už docela vzrostlá. Pilně jsem ji zalévala a starala se o ni. Jenže zima byla suchá a zalévání nepomohlo. Na podzim jsem viděla, že další zimu už nepřežije. Bylo mi jí líto vykopat. A ona se mi odměnila. Napnula všechny síly, co měla, a jednu spodní větvičku obdařila svým životem. Sice roste hodně pomalu, ale nevzdala to, je tu stále a větvička každý rok o kousek poporoste. Chodím jí povzbuzovat a těším se, až bude větším stromem.

Je mi líto, že nikdy nevrostu do některého stromu. Je mi líto, že některé semenáčky už neuvidím v jejich největší síle, ale i tak chci tu být s nimi a pozorovat je, obdivovat, a těšit se jejich dokonalou krásou.