Moje meditační místa

Jsou lidi, kteří k meditaci potřebují meditační místnosti. Jsou lidi, kteří za meditací musí odjet do Indie, na Bali nebo na jiné exotické místo. Jsou věřící, kteří chodí meditovat do kostela, kaple nebo chrámu.

I já mám svá místa, kde medituji, takže mám vlastně také něco jako meditační místa. Nejsou to kostely, chrámy ani místnosti, ale meditační místa to přesto jsou.

Prvním místem je areál průhonické obory. Když jsem ještě pracovala jako obchodní ředitelka, jezdila jsem tam každý týden běhat, v kteroukoli roční dobu a v jakémkoli počasí. Byla jsem na tom místě závislá. Tenkrát jsem nebyla schopná pochopit, co mě tam táhne a co mě nutí tam být. Přitahovalo mě jen vědomí, že je to místo, kde potřebuji být a kde klidně budu spát věčným spánkem vrostlá do stromů. Nyní již chápu a vím. Je to meditační místo, božské místo, přírodní modlitebna. Vejdete mezi stromy a obrovský příval energie vás úplně srazí do kolen. Každý strom je pilířem nebeského chrámu, jehož kupolí je klenuté nebe. Nebe modré, šedé, bílé, nebo při východu a západu slunce oranžové, žluté nebo rudé. Nebe, které dokáže zářit všemi barvami duhy a zrcadlí se na hladině rybníků a potoků. Každý strom je spojením mezi zemí a vesmírem, všehomírem. Jejich kořeny, vrostlé do země, a jejich větve, vzpínající se v modlitbě k nebi. A nad tím vším zlatý kotouč věčného světla.

Druhým místem je lavička před mou chatou. Sednete si a v každém trylku ptáka, v každém zabublání potůčku, v každém zašumění listů, v každém zavrzání stromu, v každém zabzučení včely, v každém letu motýla je boží vzkaz. Vzkaz, že příroda je věčná, a lidské bytí jen dočasné a krátké. Když jsem začala sedávat před chatou a pozorovat přírodu, začalo se mi rozsvěcet a postupně jsem pochopila, jak nicotný život vedu. Jak se jen plahočím, pracuji, stresuji se a nepřináší mi to nic, žádnou radost, žádné potěšení. Začala jsem chápat, že život je někde jinde. Není v práci, není v pozici obchodní ředitelky - je okolo mě: v květinách, stromech, ve vodě, v přírodě. Nejen život, ale i Bůh a nekonečný vesmír. Život je v přírodě, v její dokonalosti, v její kráse a věčném koloběhu. Díky tomu místu před chatou jsem si uvědomila, že nežiji život, jaký žít chci. A tak jsem jej změnila a opustila práci, která mi přinášela jen utrpení a nemoci.

Dalším meditačním místem je jakýkoli vrchol kopce či hory. Sedíte nahoře a svět pod vámi je malinkatý, nicotný, nedůležitý. Jste jen vy na vrcholu a díváte se z výšky na vše, co zůstalo dole. Na vše, co nepřišlo s vámi nahoru. Máte najednou blízko k nebi i Bohu a dole, daleko pod vámi, jsou starosti a problémy, hádky, rozepře a každodenní povinnosti. Je tam všechno, co má dole zůstat a ukázat vám, že je potřeba se nad to povznést a pohlédnout zpět z perspektivy vrcholu, který jste právě zdolali. V tu chvíli vidíte, že to vše lze zanechat dole, přenést se přes to, zapomenout, neřešit. Můj bývalý manžel říkával, že musím vylézt na každý kopec, který vidím. Měl a má pravdu. Na vrcholu jsem hledala rovnováhu, která mi dole chyběla. Rovnováhu, kterou člověku dává nadhled nad problémy, nad životem dole v prachu cest.

Tato místa ještě občas doplním přírodní scenérií, po které se pohybuji na kole, na běžkách nebo v teniskách či pohorkách. Pohyb na kole či s běžkami nebo teniskami na nohou je mou další meditační technikou, jíž si čistím hlavu od balastu. Balast v hlavě je největší nepřítel meditace. Bez hlavy vyčištěné od problémů, balastu a myšlenek nelze meditovat. Nejdříve se musíte zbavit nepořádku, který se vám v hlavě usadil z práce, ze špatných vztahů, z ponižování, z nedocenění, ze života, jaký nechcete vést - teprve pak můžete meditovat. Dřív jsem se pohybem potřebovala totálně zrušit, vybít myšlenky z hlavy přehnanou fyzickou aktivitou, jenže balast v hlavě stále zůstával, jen ho na chvíli přehlušilo pulzování krve. Dnes už ne. Dnes mi pohyb vnáší do hlavy jen čerstvý vítr, který odfoukne to, co se někde v zákoutí zachytí a co tam nepatří, a přinese nové myšlenky, nové nápady, přinese radost.

Abych mohla meditovat tak, jak to dělám nyní, musela jsem se nejdříve zbavit balastu, který se mi v hlavě nahromadil kvůli nepovedeným manželstvím, kvůli životu, který mi protekl mezi prsty, kvůli práci, ve které jsem se zacyklila a kde jsem se dostala do role, kterou jsem nechtěla hrát. Nepomáhaly ani vrcholy Kavkazu, ani nové tenisky. Abych se balastu zbavila, abych si od něj vyčistila hlavu, musela jsem napsat tuhle knihu. Musela jsem se vypsat ze všeho, co jsem nechala dole pod kopcem.

A konečně můžu meditovat. Konečně vnímám energii, kterou vyzařuje průhonická obora, konečně vnímám božství v každém zvuku a obrazu přírody v mé zahradě, při cestách na kole, na lyžích či pěšky. Už umím být tady a teď. Už umím vyprázdnit mysl a vnímat jen tento okamžik božského života.

Nemusíte jezdit na Bali ani do Indie, abyste našli klid k meditaci. Stačí se rozhlédnout. Všude jsou místa, kde můžete meditovat. Všude kolem je příroda, která je tou největší meditační místností, a pro každého je v ní místo.