Na lepší časy

Včera jsem chtěla někomu napsat do zprávy "potkáme se v lepších časech", ale pak jsem si to rozmyslela. Co jsou to lepší časy? Proč by měly být ty budoucí časy lepší, než jsou tyto? Vždyť pro mě nebo pro něho nemusejí vůbec přijít, tak jak mohou být lepší? Proč by neměly být tyto časy ty nejlepší, které kdy byly? Co to vlastně je, ty lepší časy?

Tento okamžik je jediný skutečný čas, který máme, a tím i ten nejlepší, jaký máme. Je teď. Jsme teď. Každý okamžik, každý čas je dar, a tedy je ten nejlepší, co máme, co známe.

Omezení pohybu lidí platí ani ne čtrnáct dní, a už máme čistší vzduch, čistší moře, čistší přírodu. Do Benátek se vrátily labutě a u pobřeží se objevili delfíni. Na nebi nejsou kondenzační páry ani zplodiny z motorů letadel. Silnice zejí prázdnotou a zvěř se po nich vesele prochází. Ptáci cvrlikají tam, kde dnes a denně hučely stroje, ventilátory, výfuky. Nechce nám tím příroda naznačit, že jsme to přeháněli? Že nás bylo všude tolik, že pro jiný život nebylo místo?

Lidé sedí doma a najednou zjišťují, že ti, kdo s nimi bydlí, jsou celkem zábavní, že jsou to také zajímaví lidé. Celý život neměli čas si s blízkými popovídat, a najednou jsou spolu doma, hrají hry, povídají si, společně vaří a jedí. Najednou na sebe mají čas.

A lidé také najednou zjišťují, že být na home office neznamená být mimo dění. Tolik věcí lze vyřídit online bez toho, abychom někam spěchali, někde museli fyzicky být. Práce se nezastavila, jen my jsme se trochu zpomalili. Počet emailů se zmenšil, schůzky se scvrkly na pár telefonátů nebo spojení přes Skype. Najednou zjišťujeme, že jsme denně řešili spoustu malicherností, zbytečností a hloupostí, které nebylo a není nutné řešit - byly to jen problémy, které někdo vytvářel, aby bylo co řešit. A najednou se bez nich obejdeme. Najednou víme, že zbytečnosti jsou tu od toho, aby se pominuly, neřešily, přešly a abychom se věnovali jen podstatným věcem. Tak jako dříve. Dříve na všechno čas byl, protože se ten čas nedal uspěchat. Dnes jsme se zastavili, abychom zjistili, že máme řešit jen to podstatné.

Zastavit se. Nechat věci plynout. Počkat, až se vše vyřeší, ať tak či tak - to je umění, které ovládal jen málokdo. Většinou jen ten, kdo na sobě dlouhodobě pracoval a používal různé meditační techniky. A pak stačí jeden koronavirus, a zastaví se všichni i bez meditačních technik. Všichni se najednou zastavili, aniž by to plánovali. A to zastavení je největší dar, který jsme my lidé mohli dostat. Je to největší dar i pro přírodu - a jen tak pro pořádek, ona v tom stejně určitě má prsty, protože jen ona ví, kdy už toho všeho bylo dost. Jen ona řídí, jak to s námi lidmi bude, a tak nás zastavila. Někteří si teď ťukají na čelo a říkají, zastavila nás naše vláda, vláda Itálie, nebo nějaké jiné vlády... Jenže ty vlády dělají jen to, co nám nařizuje příroda, vesmír nebo Bůh, a je jedno, jak to, kdo vnímá. Ta myšlenka, že se má něco někde zastavit, včetně cestování, výroby a pohybu v přírodě, odněkud přišla. Odněkud shora, stejně jako k nám přicházejí jiné myšlenky, odněkud shora, z vesmíru, z podvědomí, z přírody... Stejným způsobem přišla i tahle myšlenka zastavit nás v běhu. Dát nám chvíli na odpočinek. Dát přírodě chvíli na odpočinek. Dát nám šanci pochopit, co je v životě důležité.

Na svých seminářích soft skills se lidí ptám, co je pro ně nejdůležitější. Odpovědi se shodují: rodina a zdraví. Ale kdo z nás se podle toho doposud choval? Kdo z nás chránil zdraví své a svých blízkých? Kdo z nás s rodinou trávil čas? Nejen čas jako hodiny, minuty, dny a dovolené. Ale čas! Přítomný okamžik bytí! Přítomný okamžik být s nimi teď a tady! Být s nimi tak, aby i oni věděli, že s nimi jsme. S nimi i v myšlenkách, v tom konkrétním okamžiku. Ne s nimi sice být fyzicky, ale stále kontrolovat mobil a televizi a zprávy a počasí a miliony a miliony jiných věcí. Být s nimi, povídat si s nimi, starat se o ně, zajímat se o ně, naslouchat jim. Vědět o nich to, co bychom o nich vědět měli - tohle znamená být se svými blízkými. Kdy jsme s nimi naposledy byli? Teď máme tu možnost. Teď máme možnost se to naučit na zbytek života.

Všechno zlé je k něčemu dobré, a tento zlý vir je moc dobrý pro celé lidstvo. Ano, stovky lidí zahubil, ale to je prostě cena, kterou lidstvo musí zaplatit za to, jak do dnešního dne žilo. Jak si přestalo vážit sebe, přírody, blízkých a sounáležitosti. To, jak jsme dosud žili, jak jsme měli všeho dostatek, jak jsme mohli cestovat, pracovat a honit se za vidinami, za to teď musíme zaplatit pandemií. Jenže ta pandemie nás zastavila a otevřela nám oči. Ukázala nám, že jsou důležitější věci. A tou nejdůležitější je přítomný okamžik. Tak ho žijme.

A moje zvolání "uvidíme se v lepších časech" je hloupé. Tohle jsou teď ty nejlepší časy, jaké existují. Žádné jiné pro některé z nás už možná nebudou.