Neúprosná čísla
Každý z nás určitě mnohokrát slyšel to pěkné zaklínadlo "věk je jen číslo". S tím se dá souhlasit - člověk je tak starý, jak se cítí. Ale to číslo začíná být neúprosné. V těchto dnech uplynulo třicet let od revoluce. Třicet let? To ani není možné, že to tak rychle uteklo. V době revoluce jsem už byla dva roky po vysoké škole, měla jsem dvě děti... a už je to třicet let? Třicet let života, které uběhly jako voda.
Už je to třicet let, co jsem se neviděla s mně nejbližší bytostí, mou babičkou. Umřela těsně před revolucí. Paradoxem její smrti je skutečnost, že se jen o pár dní nedožila pádu režimu, který jí tolik vzal, včetně jejího manžela, mého dědečka. Není dne, kdy bych si na ni nevzpomněla, a přece už je to třicet let. Dlouhých třicet let, které utekly, ani člověk neví jak.
Občas se nad číslem svého věku a těmi třiceti lety, co tak utekly, zamýšlím, když stojím v plné tramvaji. Sedadla jsou obsazena těmi, kdo se prokazatelně narodili až po revoluci, tedy v těch třiceti letech svobody, a přemýšlím, zda nás ta svoboda nějak nepokřivila. Kde je pozornost a galantnost mužů, kde je ohleduplnost vůči ostatním, kde je úcta ke stáří? Věk si nepřipouštím, asi jako každý, ale jsou situace, které mě nutí se zamyslet. Například když jste v místnosti (nebo v tramvaji) jednoznačně a nepřehlédnutelně nejstarší. Ještě to není tak zlé, protože takových místností zatím není tolik, ale je jich rok od roku víc, a až to bude ne každá třetí nebo čtvrtá, ale každá druhá a nakonec už úplně každá místnost, pak to bude odvaha, říkat si "věk je jen číslo". Číslo, které neříká nic o mé duši, vypovídá jen o době, po kterou jsem na světě.
Jednu výhodu ale tohle narůstající číslo má, a to především v dnešní době. Ukazuje totiž, že hodně pamatujete. Pamatujete i doby, o kterých dnes kdekdo mluví, kdekdo je hodnotí, ale málokdo je pamatuje. Málokdo je na vlastní kůži zažil a málokomu se vryly události a zkušenosti pod kůži tolik jako těm, kdo v tom museli žít. Jedno přísloví říká "nehodnoť život jiného, pokud jsi nenosil jeho střevíce". Určitě jej lze aplikovat na život a dobu jako takovou, protože je to pořád jen život lidí a je jedno, jestli jedince, nebo národa. Paradoxem svobody je, že každý, kdo se naučil mluvit, si osobuje právo mluvit do všeho a všechno hodnotit, aniž by měl sebemenší zkušenost s tím, co hodnotí.
Nedávno jsem četla, že lidé přes padesát mají problém sehnat práci. Je jedno, kolik mají zkušeností, kolik síly a energie, kolik schopností - HR náboráři je posuzují jen podle věku, jen podle toho jednoho čísla, které neříká nic o vás, jen o vašem datu narození. Autor článku se pozastavil i nad skutečností, že rokem 2020 se do kategorie 50+ přehoupnou i nejsilnější ročníky této země, tzv. Husákovy děti. Lidé, kteří se narodili po roce 1970 a kteří v naší zemi v současnosti představují nejsilnější vrstvu produktivních osob. I oni se pomalu a jistě dostávají do kategorie těch, kdo hodně pamatují, a možná proto nejsou žádoucí. Možná v dnešní době není žádoucí pracovat s lidmi, kteří hodně pamatují a které jen tak neošálíte umně tvarovanými slovíčky. Možná se nehodí hodně si pamatovat a vědět hodně o tom, co bylo.
Je to zvláštní doba. Naši předci vyhledávali starší a zkušenější, aby se od nich učili a aby porovnávali jejich zkušenosti se svými myšlenkami. Přírodní národy stále mají své stařešiny, kteří kmen vedou a ke kterým ostatní chodí pro radu. Není to nic neobvyklého - i příroda ukazuje, že zkušenosti přirozeně přicházejí s věkem: stádo vlků vede ten nezkušenější a staré členy smečky chrání, protože si cení jejich letitých vědomostí. Jen my, civilizovaní lidé, mezi sebou "staré" lidi nechceme. Uvozovky dávám proto, že 50+ není stáří.
Čas je naštěstí jediná spravedlivá věc na světě. Všem měří stejně. A tak dnešní teenageři a třicátníci jednou budou v pozici nejen těch 50+, ale všech, jejichž číslo se neúprosně zvyšuje a stává se veličinou, na kterou lidé kolem nich zatím nedosáhli. Snad se zamyslí dříve, než je to potká...