Ohlédnutí za končím rokem

Na jaře jsem předpovídala, že příchod viru s sebou přinese krizi, a nejen krizi politickou, ekonomickou, ale i krizi ve vztazích a krizi v životě obecně. Domnívala jsem se, že přinese i mnoho dobrého jak pro přírodu, tak pro lidi. Vždy totiž jen záleží na úhlu pohledu. Dnes však mám pocit, že přinesl víc špatného než dobrého. Možná je to jen tím, že už jsme všichni unaveni a vyčerpáni neustálými změnami a opatřeními, ale možná se jen někteří lidé skutečně projevili. Ne nadarmo se říká, že každá krize ukáže pravé charaktery. Trochu je mi smutno, že těch špatných charakterů je více než těch dobrých.

A co nám tedy krize přinesla? Nechám na vás, kam zaškatulkujete moje jednotlivé poznámky.

Přestože krize začala tím, že jsme chránili naše staré a nemocné lidi, aby neumírali na nový typ viru, tak jsme je neuchránili před tím, aby umírali steskem. Bohužel pandemie odkryla velký nešvar naší společnosti. Odkládáme staré lidi do ústavů, nemocnic a domovů důchodců, aniž bychom se byli schopni o ně postarat doma v rodině. Důvodů je více. Nemám v úmyslu komukoliv sahat do svědomí a zkoumat, co ho vedlo k tomu, že své rodiče nebo prarodiče umístil do nějakého zařízení pro staré a nemocné lidi. A je jedno zda důvodem byl nedostatek času, trpělivosti, financí nebo jen lhostejnost... důležité je, že naši prarodiče a rodiče, kteří se o nás starali, když jsme byly malými dětmi, teď strádají steskem a umírají odloučeni od svých blízkých, díky uzavření do izolace a karantény. Není asi nic horšího v životě, než když se nemůžete rozloučit se svým umírajícím rodičem a když se umírající člověk nemůže rozloučit se svými dětmi. Dvakrát jsem to zažila na vlastní kůži a věřte, že není nic horšího než když vám rodič a prarodič umře dříve, než jste mu mohli dát sbohem. Představa, že bych na sklonku svého života nemohla vidět své děti, je z ranku těch nejděsivějších. Bohužel letošní rok těchto lidských tragédií přinesl více než dost.

Ačkoliv je na předním místě ochrana zdraví našich občanů a udržení zdravotnictví v provozuschopném stavu, tak se ukázalo, že zdravotnictví a zdravotníci v mnoha případech nejsou lidmi na svém místě. Kam se poděla Hippokratova přísaha, když lékař řekne onkologicky nemocnému pacientovi, který má velké problémy: Dokud nebudete mít negativní test na COVID, tak mi se vůbec nechoďte ani mi nevolejte. Kam se poděl profesionální přístup k pacientovi? Kam lidský? Vzal ho s sebou Covid, bohužel do věčných lovišť. A tohle není jediná zkušenost s přístupem lékařů v době covidové. Kolik známých i méně známých, kteří v letošním roce onemocněli jinými nemocemi, než je ten záhadný vir, má podobnou zkušenost ne-li ještě horší. Kolik jich zkolabovalo nebo dokonce zemřelo na jiné choroby, protože se jim nedostalo péče kvůli testu na COVID? Jen já těchto případů znám přesně tolik kolik znám úmrtí v souvislosti s nákazou všude skloňovaným virem.

Chráníme lidi před nákazou, ale zapomínáme na mnohem větší problémy, než přináší virové onemocnění. Zapomínáme na nemoci duše. Neustálé změny, zpřetrhané sociální kontakty, nejistota práce a výdělku, to jsou spínače těžkých duševních poruch. Kolik lidí v letošním roce již ukončilo svůj život díky pošramocenému duševnímu stavu, a kolik mladých lidí a dětí? Takové statistiky ministerstvo zdravotnictví nezveřejňuje, ale mělo by. Psychicky odolný a vyrovnaný člověk nemoc těla zvládne, ale psychicky těžko zkoušený člověk už ne. Co si myslet o pozdravech, které posílají lidé svým blízkým přes televizní obrazovku, místo aby je mohli navštívit? Být tím starým člověkem, který vidí své blízké v televizi a nemůže je ani obejmout, pukne mi v ten okamžik žalem srdce. Možná, že si řeknete, že přeháním, ale opak je pravdou. Takový vzkaz jsem viděla a netýkal se mě, ale moje senzitivní duše se okamžitě zhroutila v představě, že by tohle mohlo potkat mě, nebo moje blízké. Milá vládo a WHA, raději umřu na zákeřný vir, než bych nebyla o Vánocích se svou rodinou. A pokud to někdo cítí jinak, je to jeho věc, ale já a moje rodina si chvíle spolu nedáme ničím vzít. Smrt stejně neošálíme, je jedinou jistotou v životě.

A v neposlední řadě covidová krize přinesla mezi lidi tolik nenávisti a zloby jako nic před ní. Nezažila jsem padesátá léta, ale naši rodinu hodně postihla, a tak vím, čeho všeho jsou lidi schopni a jak dlouho v nich zášť a zloba přetrvá, někdy do konce jejich života. Zažila jsem komunistickou éru a vím, co je manipulace strachu. A teď zažívám covidovou krizi a nestačím se divit, kde se mezi lidmi bere nenávist a zášť. Měla jsem pocit, že ještě na začátku tohoto roku jsme se všichni měli skvěle a všichni jsme si mohli utrhnout ze stromu úspěchu. Komentování nařízení o zavření obchodů a restaurací, hotelů stylem "dobře vám tak" "to máte za to" a podobně běží internetem. A já se ptám: "Za co?" Náš národ je znám tím, že se ve špatných dobách semkl a dokázali jsme i v detailech najít pozitivum. Drželi jsme při sobě a věřili jsme, že bude líp. Začnu dobou temna, budu pokračovat okupací a skončím u normalizace, vždy jsme zase zvedli hlavu a nedali se. Samozřejmě se našli i ti, co škodili a využívali pro svůj prospěch doby útlaku a ponížení. Jen mám teď pocit, jako kdyby se jich vyrojilo více než je zdrávo. Možná je to jen tím, že jsou nástroje, které umožňují projevovat se veřejně. Je to však každého cesta a karma je zaplať Bůh stále zdarma.

Co dalšího přinesl tento divný rok? Na začátku letošního roku jsme byli na poplach, Greta spílala všem zemím ať se starají o ekologii, a teď? Po ulicích se válí jednorázové roušky, plastové obaly ovládly gastro provozy, gumové rukavice a jednorázové ochranné obleky zdravotníků plní odpady. Letos jsme vyprodukovali plastového a jednorázového materiálu víc jak za několik let dopředu. Co na tom, že méně ničíme ovzduší kondenzačními parami letadel a smogem, ale toho odpadu... ?? Kam s ním? nabízí se Nerudovská otázka. No kam? Já bych věděla, kam s celým Covidem a všemu, co k němu náleží. A jen tak mimochodem, opravdu si myslíte, že je nějaký COVID? Kdyby skutečně byl, pak roušky použité nakaženými lidmi jsou velmi nebezpečný biologický materiál a jen málo který soudný člověk by dovolil, aby se vyhazovali do košů a váleli se po ulicích. Vždyť v nemocnicích na ně mají zvláštní kontejnery... A my obyčejní lidé nejen, že je používáme i několik dní a týdnů, ale vyhazujeme je do směsného odpadu, jako kdyby se nechumelilo. A ty hadrové prostě pereme. Pereme? A vyzkoušel někdo, zda se ten děsně nakažlivý virus zničí praním? Možná vyvařením, opravdovým vyvařením v prádelním hrnci, pokud projde varem několik minut, pak možná, ale v dnešních pračkách?

Nechci být jen negativistická, tak se zkusím kouknout na rok 2020 i z druhé strany. Z té pozitivní. Lidé byli donuceni objevit naši přírodu, lesy a pohyb venku pod širým nebem místo trávení nedělí a dovolených tupou zábavou v obchodních a zábavních centrech. Lidé byli donuceni naučit se trávit čas spolu, dohromady s dětmi, rodinou a blízkými. Tohle je změna, kterou každý potřeboval a která je tou nejdůležitější pozitivní změnou uplynulého roku. Zavřené lyžařské areály zase neučily lidi sáňkovat, bobovat a jen se procházet. Není to super? Je. Život jde stále dál, nekončí zavřením bazénů, sportovišť nebo obchodů.

A co pozitivního přinesl tento rok mně? Vědomí, že jsem se zvládla přizpůsobovat a že dál táhnu svou káru i přes všechny překážky a omezení. Také jaro v přírodě na chatě, kdy jsem měla víc času pozorovat probouzející se přírodu, stromy, květiny, ptáky a moje milované motýli. Mnohem více času se svými dětmi a vnoučaty než jiné roky i proti příkazům a opatřením, protože jsme si zachovali zdravý rozum. Občas více času na plány do budoucna a rozvíjení aktivit, přestože vývoj všeho nabral pomalejší tempo. Důležité je, že stále plyne, nezastavil se, a to je pozitivní. Astrologové tvrdí, že to, co nás už dlouho mělo opustit ať v materiální nebo duchovní úrovni, nás v tomto roce skutečně opustilo a změny byly završeny, takže je skvělé, že to, na čem mi skutečně záleželo a záleží, přetrvalo a stále se mnou pokračuje.

Co dál mi přinesl tento rok? Větší přesun do online prostředí, ačkoliv mi nevzal chuť sdílet své zkušenosti a znalosti naživo, ale utvrdil mě v tom, že online prostředí je sice nutností, ale ne přínosem. Jednou dvakrát se lze sejít online nebo si zavolat, ale posun přijde až ve chvíli, kdy jste face tu face. Vzdělávat se před obrazovkou monitoru a poslouchat čísi hlas se stalo denním chlebem, ale ve chvíli, kdy se z online prostředí odpojíte, zjistíte, že jste vlastně nebyli připojeni. Byli jsme jen v režimu online, ale ne v režimu vnímání a pamatování, takže vlastně jsme nebyli v přítomném okamžiku, ve flow. My lidé si nepamatujeme, co slyšíme, my si to musíme vyzkoušet, osahat a pak teprve je to vzdělávání, a to online prostředí nenahradí. A nenahradí to ani dospělým, natož dětem. Online prostředí nenapomáhá ani kreativitě ani invenci a pokud budu světová tak ani brainstorming se online dělat nedá.

Tento rok mnoho lidí zápasilo se sociálním odloučením a já měla sociálních kontaktů paradoxně více než minulé roky. V roli obchodní ředitelky jsem se denně pracovně potkávala s tolika lidmi, že jsem se o víkendech utíkala do ticha a samoty. Pak jsem začala sama podnikat a dolehlo na mě osamění, které pocítí každý, kdo žije a podniká sám, byt se mu stane kanceláří, a nemá ani s kým probrat své nápady, natož aby měl s kým sdílet své problémy a radosti. První rok podnikání, a zvláště jeho druhá půlka, byla pro mě skutečně zatěžkávací zkouškou. Zvládla jsem ji, ač jsem si sáhla na pomyslné sociální dno. Letos si na takové dno vzniklé odloučením od obvyklých sociálních kontaktů prožily tisíce lidí, dětí a dospívajících. A jistě mi potvrdí, že nebylo jednoduché. Já ho naštěstí už měla za sebou díky tomu, že jsem už tři roky na home office, a letos jsem se díky práci stýkala s mnohem více lidmi než předchozí roky, ať to byli kolegové, účastníci kurzů nebo účastníci zkoušek.

V tomto roce jsem zažila i malý zázrak v podobě krátké dovolené v Rakousku. Jsem milovník hor v jakékoliv jejich podobě a zdolávám vrcholky i údolí jak pěšmo, na kole, na běžkách i sjezdovkách, lanovkou taktéž nepohrdnu. Letos jsem měla velký absťák hor a aktivit nejen kvůli mému zdravotnímu problému s kyčli, ale i proto, že díky práci jsem se již dva roky v zimě na hory nedostala. A tak jsem jedno ráno v srpnu objednala apartmán v penzionku u Achensee a pak netrpělivě čekala, zda se nám s kamarádkou podaří odcestovat. Byl to poslední víkend v září, kdy jsme nejen mohly odjet bez PCR testu, ale kdy jsme nakonec vůbec mohly odjet a vrátit se. A pak se stal zázrak. Počasí nestálo za nic. Pršelo a tam, kde jsme bydlely dokonce byly mínus dva stupně a já měla letní gumy, na autě samozřejmě. Majitelka penzionu nás uvítala slovy, že v neděli bude hezky. Skoro se tomu nedalo věřit, počasí, že bys psa nevyhnal. No nás vyhnala touha vidět jezero, hory a být venku. A pak přišla neděle. Všude sníh a slunce. Prostě zázrak, že se mi skoro srdce zastavilo. Alpská panoramata, slunce, sníh a hory. Jen ten jeden den. Prostě jeden den všechno. Vrcholky, výhledy, turistika, sníh, pivo v horské chatě, a nakonec i koupání v jezeře na evu. Vymodlený zázrak. A pak přišel ještě jeden. Auto mi začalo hlásit špatný tlak v pneumatikách. Po pravdě, to je pro mě jako za trest, s tím si poradit neumím. Na benzince v městečku před našim odjezdem jsem požádala o pomoc jednoho muže, který tam přivezl nějaké zboží, a stal se druhý zázrak. Nejen, že mi kolo přifoukl, ještě všechny ostatní zkontroloval a popřál nám šťastnou cestu. Za tohle musím roku 2020 poděkovat. Zázraky jsou kořením života.

V tento poslední den roku 2020 se mi tak nějak zdá, že ač vysílená neustálými změnami, tak vlastně vděčná za vše dobré, co rok přinesl. Přestože plynul pozvolněji díky nouzovým stavům než jiné hektické roky, tak mám dnes pocit, že uplynul mnohem rychleji než roky předchozí. Jako kdyby to bylo včera - březen a první zákaz... a už je Silvestr... Co nás potká v roce 2021? Pravděpodobně další nouzové stavy, další zákazy, ale snad více naděje, že se začíná blýskat na normální časy.

Tak ať je 2021 rokem, ve kterém se budeme moci normálně potkávat, ať jsme mladí, staří, zaměstnanci, podnikatelé, studenti nebo důchodci.