Opatření proti suchu

Tak si tak sedím u kamen a koukám oknem na déšť, co se valí z nebe a co se pod jeho tíhou ohýbají větve. A tak jak tu sedím, přemýšlím, o čem chudáci novináři budou psát, když jim ta spousta vody vzala jejich oblíbené téma; sucho.

Extrémy nejsou dobré nikdy a v ničem. Ani extrémní sucho, ani extrémní deště, ani extrémní zima, ani extrémní horka. Jenže příroda se nás lidí neptá, co se nám líbí nebo nelíbí, co chceme nebo nechceme. Příroda právě teď zavedla opatření proti suchu. A zavádí je docela razantně. Utíkat před povodní a mít zatopený dům, není zrovna výhra. Tedy určitě ne v ten okamžik. Příroda se nestará o to, kde mi lidé máme domy, zaparkovaná auta, a vodě té je to teprve jedno. Voda se valí kudy ona chce a když ji něco stojí v cestě, tak si s tím hravě a rychle poradí.

Ze své pojistné praxe mám vzpomínky jak na povodně 2002, tak na ty další, co přišly. Dodnes si pamatuji smrad hnijícího zelí na polích v okolí Mělníka, dodnes si všimnu čáry na zdech, kde stála voda, když projíždím místy kolem Labe a Vltavy. Mám vzpomínky na záplavy v roce 2013, kdy voda, co spadla v červnu byla na polích ještě v srpnu. Nemůžu zapomenout na schůzku v jedné fabrice, kdy přišla bouřka a za chvíli jsme se brodili vodou a mapovali škody ze zatopených sklepů, skladů a strojoven. Pamatuji si nejen na finanční vyúčtování všech těchto škod mých klientů, ale i na jejich kruhy pod očima z únavy a nevyspání.

Ale také mám osobní zkušenost se zvedání se hladiny miniaturního potůčku na zahradě bratrovy chalupy, kdy jen přemýšlíte, jestli už je ta pravá chvíle utíkat, nebo ještě vydržet. A pak vydržíte a celý den čistíte potok a pozemek, abyste večer opět stáli na zápraží a čekali, zda se voda umoudří nebo se zachráníte útěkem. Další osobní zkušenost je z potoka v údolí, kde mám chatu. Sice vidíte, kolik vody padá z nebe, ale až hukot niagarských vodopádů, které se vytvořily na potoce, kde normálně je průtok želví rychlostí, vás upozorní na to, že se něco děje. A tak stojíte na kopci a víte, že jste tam uvězněni, protože údolí je jedna dravá řeka.

Nebudu psát o tom, že si za to v podstatě můžeme sami, protože rovnáme potoky a řeky a nenecháváme mokřady, že si stavíme domy u řek, pod kopci, a v místech, kde dříve byla voda. Naši předci byli chytřejší a většina staré zástavby není v ohrožení, jen my si teď myslíme, že nad přírodou vyzrajeme a nepoužíváme ani zdravý rozum, ani intuici, ani paměť předků. Jedno přísloví říká "s čím kdo zachází, tím také schází" a ono platí beze zbytku na všechno, i na naše chování k přírodě. Lesy jsou bez stromů, sežral je kůrovec. Máme problémy udržet vodu v krajině, kdysi jsme ji odvodnili a lužní louky vysušili, rybníky zavezli. Z krajiny mizí hmyz a ptáci, rozorali jsme meze, místo louky pěstujeme golfové trávníky, z polí zmizela hnojiště a z pastvin zvěř. Děláme všechno proti přírodě a divíme se, že nám příroda oplácí. Jenže nic není bez následků. A lidské konání už vůbec ne a je jedno zda se jedná o konání materiální nebo konání emocionální. Fyzika není moje parketa a nikdy nebyla, ale zákon akce a reakce platí bez zbytku jak ve fyzikálním světě, tak v tom lidském.

Celou dobu, co sedím u kamen a zavřeným oknem pozoruji déšť, venku zpívají ptáci a jejich zpěv se rozléhá celým tichým údolím. Nic neruší jejich radost. Proč my lidé jsme se přestali radovat z přírody, z deště. Vždyť to není tak dlouho, co jsme byli malými dětmi a v gumácích nebo bosi jsme běhali loužemi a mokrou trávou. Kam se ztratila naše čistá radost z bytí? Kam se ztratila naše radost z jakéhokoliv počasí? Kam se ztratil obdiv a úcta k přírodě? Proč si myslíme, že jsme víc než příroda? Proč si myslíme, že příroda je tu jen pro náš užitek? Příroda je tu pro všechno živé, nejen pro nás. Stejně jako stromy, ptáci a hmyz je příroda, tak i my jsme příroda, tak se prostě a jednoduše té přírodě pojďme přizpůsobit.

Pojďme žít v souladu s ní. Pojďme ji obdivovat a pojďme se z ní radovat.

Pojďme společně natáhnout gumáky, obléknout pršipláště a vyrazit se radovat ven!