Přátelé

Přátelé to není jen slovo, to je mnohem víc. Rodina ta je nám daná. Do rodiny se narodíme, nebo si ji vytvoříme. Sice někdo tvrdí, že jsme si mohli vybrat, kterým rodičům se narodíme, ale je to opravdu tak? Partnera, se kterým jsme založili rodinu, jsme si skutečně vybrali. Jenže ať si kdo chce co chce říká, kromě výběru partnera pak už toho moc neovlivníme. Ale přátele si vybíráme. Přátelé jsou lidi, které jsme si vybrali, že s nimi chceme být.

Přátelé jsou někdy bližší než rodina, než členové rodiny. Většinou přátelům svěříme to, co v rodině nejen neříkáme, ale ani na to nemyslíme. Přítel nebo přítelkyně, kamarád nebo kamarádka, je někdy mnohem víc a je nám mnohem blíž, než lidi z naší rodiny.

A také jsme, všichni měli 6 přátel, které jsme znali jen z televizní obrazovky. Sice jsme se jim nesvěřovali, nechodili s nimi na pivo, ani do fitka, nebo nejezdili na výlety, ale sdíleli jsme s nimi naše průšvihy a starosti, sdíleli jsme s nimi jejich průšvihy a starosti. Byli to naši přátelé. Těchhle 6 - Rachel, Chandler, Monika, Joey, Phoebe a Ross byli i naši přátelé. Byli to nejen přátelé ze seriálu Přátelé, ale byli to i naši přátelé.

Viděla jsme dokument o fenoménu seriálu Přátelé. Fenomén se tenhle seriál stal nejen díky geniálnímu scénáři, který my autoři chceme všichni jednou taky napsat, ale i díky 6 představitelům hlavních rolí. Díky šesti lidem, co byli přátelé nejen na place, ale i v životě. Nevím, jak se jim to povedlo, nebo jak se to povedlo castingu, ale jejich výběr byl taktéž geniální. Tolik lidí bylo v hledáčku a oni vybrali je. 6 lidí, co se z nich stali přátelé. Co se z nich stali tak blízcí lidé, že odchod jednoho z nich je zasáhl, že nevím ani jak to popsat.

Odchod Chandlera z tohoto světa zasáhl de facto všechny. Všechny, kdo kdy viděli třeba jen jeden díl. Všechny, kdo kdy jen třeba viděli jejich jednu společnou fotku. Všechny, kdo každý den čekal na jejich seriál. Četla jsem, že když seriál dávali v premiéře, bývaly prázdné ulice a i restaurace, lidé seděli doma před TV. Tolik milovali tuhle šestku přátel. A já se tomu nedivím. V době, kdy jsem měla televizi, venčila jsem psa a myla nádobí tak, abych přesně v uvedený čas začátku seriálu seděla před obrazovkou. Nenechala jsem si ujít žádnou epizodu. Nevadí, že jsem na ně koukala stále dokola, milovala jsem to a milovala jsem je.

Do mého obýváku vcházela šestice přátel, kteří mě pobavili, se kterými jsem soucítila, kteří řešili podobné problémy, kteří dělali podobné chyby a hlouposti, kteří byli tak skuteční jak život je. V neděli nám bohužel ukázal Chandler/Perry, že byl víc než skutečný. Odešel navždy. Chtělo by se říci hloupá a zbytečná smrt. Jenže takhle to nefunguje. Měl odejít a odešel.

My si jeho odchodem uvědomujeme, co byl seriál Přátelé. Kolik nám dal, přestože jsme jen seděli před obrazovkami a smáli jsme se a radovali. Dal nám pocit, že i my můžeme mít takové přátele. Že každý člověk může mít takové přátele. Každý člověk potřebuje takové přátele. Každý si zaslouží takové přátele. Každý z nás si zaslouží sejít se s přáteli v kavárně a vědět, že jsou tu jen pro něj a on je zase pro ně.

Šestice přátel je prototyp, díky genialitě scenáristů, přátel, které bychom kolem sebe chtěli mít. Každý z nás. A nepotřebovali bychom všech 6, jeden nebo dva bohatě stačí. Přítel je zkrátka někdy víc než rodina. Přítel je rodina, kterou jste si vybrali. Přítel je Chandler, co vás vždy rozesměje a co bude vždy na blízku. Přítel je člověk z masa a kostí, s chybami i frustracemi, ale který bude vždy pro vás mít pochopení a vždy vás vyslechne a vždy za vámi bude stát. Pokud odejde, vždy bude chybět, nikdo nezaplní jeho místo.

Seriál Přátelé už nikdy nebude tím, co byl. Už navždy ponese tu příchuť chybějícího Chandlera. I přátelé stárnou a odcházejí a je to život. Jen my si to nechceme připouštět. Stejně jako odešel náš český symbol Karel Gott a přesto je tu stále ve svých písních, tak teď nám odešel americký symbol přátel Chandler. Bude tu stále s námi v seriálu.

RIP