Smrt stromů

Dva dny a několik postřehů mě donutilo se zamyslet.

Včera jsem jela po dlouhé době cestou, kterou jsem před lety jezdívala každý den. Srdce mě bolelo při tom pohledu. Stromy při cestě byly seschlé, mrtvé, polámané. Chtělo se mi plakat.

Dnes jsem se snažila na jedné benzínové stanici koupit si kávu do svého hrnku. Proč kupovat kávu do plastového kelímku na jedno použití, když hrnek, co v autě vozím pak umyju a znova použiju. Dělám to už delší dobu a nikde jsem s tím neměla problém, až teď. Obsluha benzínové stanice byla natolik neústupná, že jsem musela natočit kávu do plastového kelímku a pak přelít do svého hrnku. Blonďatá žena za pultem mi neustále tvrdila, že je za kávovar odpovědná, a tudíž nelze kávu načepovat do mého hrnku. Škoda, že necítí odpovědnost za planetu, na které žije, za přírodu, které jsme součástí. Chtělo se mi po Italsku zvolat, UNO STUPIDO.

Mám ráda cestování i to v autě za prací. Pozoruji při tom krajinu, lesy, louky, pole a vím, kde se, co pase, kde, co lítá a kde zrovna letí letadlo. Poslední dobou však jen pozoruji, ve kterých místech jsou uschlé stromy, nebo díky kůrovci vykácené planiny místo lesa, který tam byl, co si pamatuji. Chce se mi křičet, proč jsme to dopustili?!

Krajina a místa, co jsem znala, se mění a mění se mi před očima. Jsem na tomto světě už přes půl století, tak možná je to jen tím, že už hodně pamatuji, ale možná je to tím, že se moje generace k přírodě nechová dobře.

Při této myšlence jsem si vzpomněla na slova Boženy Němcové v Babičce... Když babička přijela na staré Bělidlo byla paradoxně mladší, než jsem dnes já, a když v některé s posledních kapitol vyhlížela Barunku a plakala nad starým stromem, pod kterým sedávala ve stínu, a který už usychal a umíral, a i ona cítila, že se blíží její konec. Tehdy jsem optikou svého věku, kdy jsem Babičku četla, nerozuměla. Ale dnes rozumím. Koukám na stoleté usychající stromy a chce se mi brečet... Vše je pomíjivé, život stromů i život můj.

Tahle planeta, příroda a život, může být bez lidí, ale ne bez stromů. V jednom náboženství, nevím teď zrovna zda Toltéků nebo jiných starých národů, se praví, že Bůh stvořil nás lidi, abychom obdivovali jeho dokonalé dílo přírodu. Na Facebooku a Instagramu jsou tisíce i miliony fotek zázraků přírody, miliony fotek obdivu, ale pak stačí jeden, co tvrdošíjně nedovolí použít vlastní hrnek, pak stačí jeden, co topí v kamnech odpadem, pak stačí jeden, co při hospodaření v lese nepoužije zdravý rozum, a ke zkáze přírody je jen kousek.

Ano, vše je pomíjivé, snad jen kromě života. Tedy aspoň dosud jsme si to mysleli. Jenže díky našemu chování jsme na cestě pomíjivosti existence lidské populace, existence přírody, existence naší planety.

A pak je tu ještě jeden moment, který Čechy odlišuje od všech národů světa. Náš národní sport, houbaření. Umíte si představit konec léta a podzim bez nájezdu stovek ne-li tisíců aut do lesů za houbami? Já ne. Není nic blahodárnějšího než procházka lesem, v tichu a stínu stromů. Občas si přidřepnout a sebrat houbu. I ti, co houby nejedí, jezdí sbírat houby. Je snad něco krásnějšího než vůně dřeva, mechu a hub, když po dešti vysvitne slunce a z lesa se kouří pára? Kam budeme jezdit, kde budeme odpočívat, když ne v lese při sbírání hub?

Jsou stromy, které tu rostou tak dlouho, jak sahá lidská paměť, stovky a tisíce let, nedopusťme, aby umírali, aby se existence stromů stala pomíjivá. Smrt stromů je i naší smrtí.