Vánoční vzpomínání
Každé Vánoce se mi připomene několik okamžiků z mého mládí. Film Tři oříšky pro Popelku; nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem ho viděla v kině, psal se rok 1973. Nevím, co to bylo za roční období, ale vím, že tenkrát s námi do kina šel můj tatínek. Nejenže nikdy více s námi nešel... nejenže byl dalek něčeho takového jako je romantika v podobě pohádky... nejenže se svým dětem nevěnoval jinak, než je zapřáhnout při práci nebo se s nimi kočkovat, což vždy skončilo párem pohlavků... a tentokrát s námi byl v kině. Maminka ne. Možná nás poslala, aby se nás chvíli zbavila... Ale byl to on. Tatínek a Tři oříšky pro Popelku. Do dneška každý básní o zvláštním kouzlu, kterým se tento film stal legendou, pro mě legendou osobní a životní. Pokaždé, když jdou v televizi, vzpomenu si na nás s tatínkem v kině.
Jak vytrhnout velrybě stoličku. Další film, co vešel v paměť nesmazatelně. Za doby komoušů, se stal štědrovečerní program něčím, na čem si všichni zakládali. Tedy hlavně ti, co tvořili jeho televizní podobu. Do dneška jak filmy, tak pohádky z té doby jsou stále nepřekonané a domnívám se nepřekonatelné. Možná to bylo tím, že tehdejší totalitní vláda chtěla, abychom zapomněli na duchovní rozměry toho večera, ale pravdou je, že je naopak podtrhovali. Možná proto, že tvůrci cítili příležitost ukázat, že skryté duchovno je víc než to okázalé. Ale zpět k filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Ještě dnes si pamatuji pohrdlivá slova mé maminky, která říkala; "Přeci nebudem koukat na film o nějaké svobodné matce?" A koukali jsme a maminka zamáčkla slzu. Všichni jsme se ohromně bavili. I tento film měl svoje kouzlo. Možná to byl Tomáš Holý, možná lidskost, možná normálnost života, ale to je jedno. Nikdy na ten večer nezapomenu.
Štědrý večer a pohádka S čerty nejsou žerty. To už byl na světě můj synovec, možná mu byly 4 roky. A také byla stále ještě živa moje babička a byly to jedny z posledních Vánoc s mojí babičkou. Když pohádka začala, s velkými obavami jsme přemýšleli, zda dál koukat nebo ne. Tehdy jsme si myslili, že se čtyřletý Jakoubek, synovec, bude bát. Scény z pekla byly děsivé. Ale on se nebál. S otevřenou pusou koukal až do konce. A já dodnes obdivuji genialitu pánů Justa a Bočana, autorů scénáře, a umění představitelů, kteří do pohádky vryly tolik podobenství a sarkasmů, že považuji stále tuto pohádku za nepřekonanou a nepřekonatelnou. Pan Nárožný a pan Preiss nikde už tak nezářili, jako v tomto filmu.
Vánoční večerní pohádky se pak staly v mé rodině tradicí, která se neporušuje a myslím, že už ani nikdy neporuší. Z dětství mých dcer již nemám tak konkrétní vzpomínky na některou pohádku, jako z dob svého mládí a dospívání, ale nikdy nezapomenu na hlášku mé maminky, která jednou, už je to možná víc jak 15 let, odmítla s námi trávit Štědrý večer se slovy: "Vy večer koukáte na pohádku, a to já nechci." A od té doby s námi netrávila Štědrý večer a trávila ho povětšinou sama. Paradoxem je, že si nepamatuji, že bychom za mého mládí dělali něco jiného, než že jsme se celá rodina po rozbalení dárků uchýlila taktéž k vánočnímu programu v televizi.
Člověk si prostě pamatuje "co chce" a to, co se mu spojilo s nějakým mocným prožitkem a okamžikem. Většinou zasune vzpomínky a okamžiky, kdy mu bylo těžko, neřkuli nejhůře v životě. A pak jsou okamžiky, které bychom si tak rádi pamatovali, ale nepamatujeme nebo matně, neboť jsme netušili, že jsou poslední nebo důležité.
Poslední Vánoce s mojí milovanou babičkou, jsem samozřejmě netušila, že jsou naše společné poslední, a tudíž jsem je prožívala jako každé jiné. Jen s tím rozdílem, že si pamatuji, jak jsem se s obrovským bubnem sotva vešla ke stolu. Čekala jsem totiž moji druhou dceru, která přišla pak za tři měsíce na svět a vážila 4,25kg. Z toho večera si pamatuji, co jsem měla na sobě, nebylo to nic slavnostního, ale bylo to to jediné, do čeho jsem se vešla. Pamatuji si místo u stolu, kde jsem seděla, a to je vše. Ještě si vzpomínám na dárek, co dostala moje první dcera, tehdy rok a půl letá. Dostala postýlku pro panenku, ale zabrala si ji sama pro sebe a celý večer v ní seděla. Byly to poslední Vánoce s mojí babičkou a jen tyhle útržky. Asi kdybych tušila, co nastane, asi bych si pamatovala více.
Poslední Vánoce s mým tatínkem, tak ty se mi nevybavují vůbec. Mám malý útržek vzpomínky z těch předposledních, kdy jsem u rodičů balila dárky, ale ty poslední mi vůbec v paměti nezůstaly. Možná to bylo tím, že následující rok přinesl tolik bolesti, karambolů, zvratů a událostí, včetně ztráty tatínka, rozpadu manželství, ztráty zaměstnání, že všechny tyto nezapomenutelné události přebyly pár posledních vjemů z Vánoc s tatínkem. Pamatuji si hodně Vánoc, kdy moji rodiče se mnou, mým mužem a našimi dcerami trávili Štědrý večer, jako dnes vidím tatínka za stolem, v křesle s naší nejmladší na klíně.... Ale ty poslední zmizely. Zmizely i ty další Vánoce, které následovaly. Bez muže, bez tatínka.
Pak mám v paměti ještě jedny Vánoce, které byly defacto poslední, které jsme strávily jen my čtyři, já a moje dcery. Nejstarší dcera měla přijet se svým manželem, ale ten nakonec musel do práce, a tak jsme byly jen my čtyři. Byly přesně takové, jak jsme je vždy trávily, ozdobením stromku, přípravou kuby k obědu, odpolední procházky na hřbitov a zapálení svíček našim drahým zesnulým, vystrojením stolu, koledami a samozřejmě i štědrovečerní pohádkou. Byly to Vánoce jako každé jiné, jen s tím rozdílem, že jsme všechny ten den chtěly být jen spolu a ten pocit sounáležitosti a obyčejnosti bytí spolu, byl jeden z nejsilnějších.
Jsem zvědavá, zda si budu pamatovat letošní Vánoce. Asi ano. Letošní rok u nás proběhl Štědrý večer už druhý advent. Nastupovala jsem do nemocnice na závažnou operaci, a tak jsem takzvaně vyhlásila Vánoce dříve. Vnuci mi kladli na srdce, že se musím domluvit s Ježíškem, aby přinesl takhle dopředu dárky. Nevím, zda jsem v domluvě obstála, protože Ježíšek nepřinesl všechno, co si napsali, ale i tak to byl krásný den. Pojali jsme ho jako skutečný Štědrý večer a sešli jsme se celá rodina včetně mé maminky, která by na ten pravý Štědrý večer nepřijela. A opět zavládla obyčejnost pospolitosti. Nádheru té chvíle jsem si nasála na horší časy. Moje operace se nakonec odložila, a tak jsem měla další Štědrý večer tentokrát ve správný den s nejstarší dcerou, vnuky a zetěm. Ježíšek si vylepšil reputaci, vnuci byli spokojení a já měla další Vánoce. Jen už mi přišly nějak navíc, protože ty pravé už byly za námi.
Vánoce. Vždy se honíme, aby byly perfektní. Aby všichni dostaly své dárky. Aby na stole bylo plno jídla. Aby bylo uklizeno a načinčáno. Pamatuji se, jak jsem vždy noc před Štědrým večerem balila dárky, aby je moje malé dcery neobjevily dříve. Chodila jsme spát k ránu a spala sotva dvě hodiny a pak mi začal kolotoč kolem plotny, stromku atd... Na konci celého Štědrého večera jsem odpadla a nechápala, jak někdo může jít na půlnočku. V tu dobu já už byla dávno tuhá pod peřinou. Vánoce by měly být perfektní, ale v tom, jak jsme je strávily s rodinou, blízkými, milovanými. Měly by v nás zanechat perfektní vzpomínky na prožité niterné okamžiky. Na perfektní okamžiky, ne na perfektně uklizený byt a na hory cukroví. Tak ráda bych si pamatovala některé Vánoce, které měly být těmi nezapomenutelnými a nepamatuji si je. Profrčela jsem jimi v zástěře a s potem na čele, unavená a vyčerpaná.
Nedávám si novoroční předsevzetí, ale letos si jedno dám. Chci, aby každé další moje Vánoce byly plné jedinečných okamžiků, lásky a pospolitosti. Aby byly takové, které už nikdy nezapomenu.