Život mého štěněte

Bílá koule vlétla do mého života ze dne na den a zastihla mě zcela nepřipravenu. Ač to bylo moje spontánní rozhodnutí spojit svůj život s jedním plyšovým bílým miminkem, až ve chvíli, kdy si uzurpovalo moji pozornost, jsem si uvědomila, co starost o živého zvířecího tvora obnáší. Ne, že bych to dříve nevěděla, není to moje první štěně ani první pes, ale jen jsem se dostatečně nepřipravila, což ovšem v mém případě není nic nového.

Jsem známa tím, že do všeho vlétnu na první dobrou, nebo-li intuitivně a pak teprve přemýšlím... Takže první den se štěnětem vypadal asi tak: "Evi, asi jsi se zbláznila, co s ní budeš dělat?" Druhý den vypadal asi takto: "Vrátit to nejde!" Třetí den: "Jak to budu řešit?" Následovalo milion myšlenek, jak budu nadcházející dny a situace řešit, jako kdybych byla dosud nepoučena, že se vše nějak vyřeší, jen to nechce na to tlačit a chce to dát všemu volný průběh. Samozřejmě dát volný průběh skutečnosti, že teď nemůžete zmizet z bytu na 10 hodin, neřkuli na několik dní, natož na 8 standardních hodin, úplně nejde. A to opomíjím, že to malé bílé plyšové není věc, kterou někam postavíš. To malé bílé plyšové je nejenom zvíření miminko, ale "torpédo", co umí převrátí dům i život na ruby.

Po týdnu? Můj život bez ní už nemá cenu. Asi se pousmějete, ale je mi jedno, zda nepejskaři si myslí, že jsem blázen, nejsem. V bytě, kde potkáváte tak maximálně sami sebe v zrcadle a pokud si uklidíte, máte tam pořádek, najednou skáčete přes pískací hračky, roztrhané noviny a zakopáváte o malé bílé a plyšové skoro nic, co má ve dvou měsících sotva dvě kila. A přesto, se vám najednou svět rozzářil a rozsvítil, a to nebylo zhasnuto.

Mnoho moje štěně se psem zatím společného nemá, kromě nádherných černých kukadel, bílých plandajících uší, ostrých zubů a štěkání na mě, která místo her s ním, sedí u počítače, a přesto už teď má obrovskou nádhernou psí duši, plnou lásky, radosti a bezstarostnosti. Hlavně, když má na blízku svého člověka, pak je jeho svět bez mráčků.

A jak že vypadá život dvou měsíčního štěněte? Je to život skládající se z permanentního kousání, ať mých palců u nohou, nohavic, bot, nebo roliček od toaletního papíru, nohou židlí a stolu, nebo boje s pískacími hračkami, novinami, papírovými kapesníky, balonky a košťaty s lopatkami. Také je to život plný piškotů za jakýkoliv úspěch, misek se žrádlem, pití a následně i čůrání a kakání, kdekoliv, kde se to hodí. Naštěstí se to hodí celkem dobře i venku za piškot. Je to život plný přenášení věcí jakéhokoliv tvaru a materiálu bez ohledu na velikost, někdy i násobně větší, než je nosič. A pak je to život plný spaní. Bohužel ne pro mě.... Já člověk špatně spící... já člověk usínající, když slunce vstává... já člověk, co vraždí za probuzení, ať v noci nebo ráno... tak já vstávám před pátou a ve tři odpoledne odpadám, protože už mám za sebou desetihodinový pracovní den. Jenže štěněti je to úplně jedno... kolem čtvrté opět ožívá a řádí jako torpédo.

Pak je to i život, kde se jedna situace vryje okamžitě do paměti a už nejde vrátit zpět, zůstane tam až do konce psího života. Aneb, dcery pes okupuje gauč. Moje plyšové malé nic, nevědělo, co je gauč a jak se na něm skvěle spí, dokud nebylo postaveno před situaci, že kamarád pes má místo ne v pelechu, ale na té velké měkké věci, kde jsou i lidé, ale kam se ještě nevyškrábe. Teď už tohle skoro dvoukilové štěně dokáže zalehnout i celý můj gauč a neexistuje, že se tam budu válet sama. Můj polštář už není můj polštář.

Nevím, zda život každého štěněte v bdělém stavu se podobá výbuchu sopky, co boří a ničí vše, co mu přijde do cesty, toho mého bílého miminka, ano. S čumáčkem anděla má v sobě ďáblíka s neutuchající energií. Člověk je tvor, co zapomíná většinu útrap, tak i já zapomněla jaké to bylo s předchozími psími miminky... takže tohle mě celkem překvapuje, ale to nic nemění na skutečnosti, že je to láska na první pohled.

Hodně se zamýšlím nad tím, proč člověk spojuje svůj život s životem zvířete.... teď budu mluvit jen za lidi, jako já... Láska a oddanost je obrovská veličina, kterou my lidé potřebujeme. Jen jsme ji v běhu lidského bytí zapomněli projevovat a dávat. Zvířata nám ji projevují a my si ji připomínáme skrze ně. Naše doba přinesla odloučení a život o samotě, ať fyzické nebo psychické. Zvíře nám supluje společnost rodiny nebo přátel. Zvíře nám přináší i emoce, které k životu potřebujeme, radost, něhu, ale i starost o blízkého tvora. Zvíře způsobí, že zapomenete na starosti vnějšího světa, a ty vaše osobní se lehčeji snáší. Ve chvíli, kdy se pes motá pod nohy, když vaříte, nebo vám rve z ruky koště, když uklízíte, tak si asi neuvědomíte, že zvíře s vámi tvoří tým. Tým, který vždy táhle spolu a je na jedné lodi. Ale pravda je taková, že váš pes nikdy nepůjde jinam než vy, že váš pes vždy bude stát při vás, nikdy vás nezradí ani nezklame. Jste prostě tým. Najednou jste dva a ve dvou se to zkrátka lépe táhne.

Moc nevěřím tomu, že jsme si, my lidé, domestikovali psa z vlka. Pes i vlk mají mnoho společného, minimálně žít život v souladu s přírodou, ale jsou tolik odlišní. Vlk není pes a pes není vlk. Podle mě, psa dostal člověk od Boha darem, ve chvíli, kdy bylo na světě málo lásky. Snad proto si psi pořizujeme tehdy, kdy nám láska chybí. Snad proto se rodiny rozrostly o psí miláčky ve chvíli, kdy je vláda izolovala od jiných lidí a sociálních kontaktů. My lidé potřebuje blízkost jiného živého tvora. Pes zase potřebuje blízkost nás lidí. To je přeci skvělá symbióza.

A jedno, jakého psa si koupíte nebo adoptujete, vždy si pořizujete lásku na celý psí život. A také na celý váš život, protože na tuhle vyšší dimenzi lásky, se nedá nikdy zapomenout. A proč je to nejvyšší dimenze lásky? Protože o ní ani váš pes ani vy nikdy nepřemýšlíte, jen ji s otevřeným srdcem přijmete.

Nezapomínejme být takovými lidmi, jakými nás vidí věrné psí duše. Otevřené dobru a lásce.