Zrádná písmenka

Koukala jsem se na film, kde hluchá dívka vysvětlovala, že nemá telefon, protože je hluchá, napadlo mě, proč nepíše zprávy, esemesky.. ? Je to zvláštní, že dnes už ani neumím uvažovat o tom, že by telefon neuměl psát zprávy, a přitom to není tak dávno, co telefon byl jen k volání, k hlasovému volání. Koho napadlo vybavit telefon písmenkovými tlačítky a napsat první zprávu? O čem při tom uvažoval? Jak ho to napadlo? Měl kamaráda, který byl hluchý? Nebo nerad telefonoval a raději psal? Možná to někdo ví, jak to vzniklo, ale já to nevím a na jednu stranu říkám, skvělý vynález, také nerada telefonuji, raději píšu, ale na druhou stranu, za slova se hodně schová. Písmenka, co vyskáčou na displeji telefonu jsou velmi zrádná. Zrádnější, pokud jsou od někoho, komu jste nikdy nehleděli do očí, pokud jsou jediným zdrojem komunikace, anebo nejčastějším zdrojem komunikace.

Jsou to jen slova. Napsaná slova, která lze kdykoliv smazat. Vyřčená slova mají jinou váhu, nejen tím, že je řekneme, ale i tím, jak je řekneme a kdy je řekneme, stejně tak jak je slyšíme, pokud je posloucháme, jak je vnímáme, co v nás vyvolává melodika hlasu, intonace, výslovnost, hlasitost hlasu. A to nemluvím o výrazu obličeje, očí, o mimice a gestech, to vše se slovy také mluví, také sděluje. Ale písmenka poskládaná do slov na displeji mobilu, to je jiná káva. Jsou to jen písmenka. Stejná věta může mít tisíc významů. Například věta "včera jsi se neozval". Čtyři slova a co znamenají? Starost toho, kdo čekal na zprávu? Vztek někoho, kdo se nedočkal? Výčitka, že nebyl splněn slib? Anebo jen konstatování faktu. Asi si z toho každý vybere, co tou zprávou myslel, ale vybere si i ten, co tu zprávu obdržel? Jsou-li příjemce i odesílatel osoby, které se léta znají, třeba matka se synem, pak možná stačí pár slov, různé vystavění věty a vědí, v jakém druhý je rozpoložení. Ale co ti, co se neznají, co se ještě nepotkali anebo jen potkali a teď komunikují přes písmenka? A po pravdě není to nic neobvyklého, že se lidi potkávají jen ve virtuálním světě písmenek ať těch na internetu nebo v mobilu a rozhodují se podle prázdných studených vět, bez barvy. Samozřejmě písmenka můžou mít jinou barvu než černou, ale barevnost slov barva nenahradí. Jaká pak přijdou zklamání, když se virtuální přátelé, neřkuli milenci, skutečně potkají a zjišťují, že slova mají barvu, která se jim nelíbí. Barvu slovům dává srdce a srdce se vepsat do písmenek v mobilu nedá, to se musí cítit, vnímat, slyšet a vidět v očích, obličeji, hlase a gestech. A to je potom pád, když se z milých slov vyklube hrubián, co za každým slovem říká vole. To je potom šok, když se ze vzletných souvětí vyklube někdo, kdo neumí ani pozdravit, uhýbá očima a nedokáže udržet oční kontakt. Co víte, zda za slovy, které přicházejí ve zprávách stojí skutečně ten, kdo vlastní telefon, a zda těmi slovy myslí právě to, co vy v nich čtete.

Jedno přísloví říká, že pravda neexistuje, protože každý má tu svou pravdu. Záleží na každém z nás, co si pod slovy představujeme. Stačí obyčejné slovo dům. Snad není na světě člověka, který by pod slovem dům viděl stejný dům jako ostatní. Dům, který si já představím je venkovské stavení s bílými velkými okny a červenou střechou, a přestože někdo si představuje také venkovské stavení s bílými okny, už si představuje jiný dům, než je ten můj. A tak je to s každým slovem. Každý z nás pod ním vidí jen to, co on zná, co si on umí představit.

Obdržela jsem od kamaráda zprávu: "Uvidíme se?" zkuste popřemýšlet, co vše si lze pod touto větou představit, možná přijdete na víc možností než já. Uvidíme se někde na ulici, ve smyslu potkáme se a buď si zamáváme, nebo prohodíme slovo? Uvidíme se tak, že si dáme schůzku, zajdeme na kávu, oběd, večeři? Uvidíme se tak, že mu zamávám z okna, až pojede okolo? Uvidíme se až si půjdu zaběhat a potkáme se v parku? Kolik dalších významů může mít "uvidíme se"? Z toho, že se známe a z kontextu naší komunikace vyvodím, že se pravděpodobně jedná o uvidíme se ve smyslu strávíme spolu čas, chvilku, hodinu možná. Ale stále je to nedostatečná informace. Pokud by však tato otázka padla osobně, nejen v esemesce, ale například při loučení, tak má úplně jiný význam, znamená, neloučíme se navždy, ale zase se potkáme, a výraz tváře, hlas by prozradil, zda brzy, jenže slova ve zprávě nemají hlas, nemají výraz, nemají barvu.

Anebo se jedná o zdvořilostní otázku, která chce jen navodit pocit toho, že někdo má zájem se vidět, ale pravda je někde jinde? I to se pod touto zprávou může skrývat. Jenže jak to zjistím? Můžu se zeptat, samozřejmě zase zprávou. A přitom, kdybych s tím člověk mluvila, tak možná už další dotaz nepotřebuji.

Slova mají velkou sílu. Vyjadřují naše pocity, naše myšlenky, a o to více jsou ta ve zprávách zrádná. Jak víme, že příjemce našich slov cítí to, co cítíme my, přemýšlí stejně jako my? Jak víme, že naši myšlenku a náš pocit přečetl stejně tak, jak jsme jej napsali. Někdy jej přečte dlouho po tom, co jsme jej napsali, a to už dávno energie, která ve slovech byla, je pryč anebo je v nich už jiná energie, například místa a času, kdy jsou slova čtená.

Dříve krátké zprávy psali většinou jen básnici. Vkládali své pocity a myšlenky do krátkých útvarů, básní. A není snad člověk, kdo by neznal výrok "co tím chtěl básník říci?". Co chtěl básník ve svých krátkých zprávách sdělit světu, co to vlastně měl za myšlenku? Názory se mohou různit. Někdo chtěl být nejmenší na celém světě, stát se trpaslíkem, a přitom básník jen uměl vidět sebe v perspektivě nekonečnosti vesmíru. To bylo kdysi a dnes? Všichni jsme básníci, co píšou své krátké neveršované básně na displeje mobilů a všichni se zamýšlíme jak ve škole, co tím básník chtěl říci. A přitom by stačilo sedět spolu, hledět si do očí a říkat ta slova a nemuset se omezovat prostorem a říkat jich hodně a barevně celou duší, celým tělem, celým srdcem. Jenže my jsme si scukli komunikaci a potažmo svět do krátkých vět a krátkých zpráv, které občas ani pořádně nečteme a kterým ve většinu případů ani nerozumíme, a které si můžeme vysvětlit po svém. Kolikrát nás tyto krátké zprávy a věty smetou do bláta anebo povznesou do nebes, přestože nevíme, zda skutečně měly toto poslání, nerozumíme jim. Nemůžeme rozumět, protože nevidíme barvu těch slov, barvu, kterou můžeme jen slyšet. Hluší lidé jsou prý na to hůře než ti, co nevidí. Neumím to posoudit, protože si neumím představit neslyšet zpívat ptáky, znít housle, šumět vítr, šplouchat vodu, stejně tak si neumím představit nevidět létat motýli, barvy podzimu, rozzářené oči dětí, ale dokážu to pochopit. Barva hlasu a potažmo barva slov je něco, co nenahradíte ničím. Napsaná slova vás můžou zmást, můžete pod nimi vidět něco jiného, ale slyšet můžete vždy jen to, co slyšet máte; vztek, hrubost, pohrdání, jízlivost, patolízalství, faleš, aroganci ale i laskavost, dobrotu a ochotu.

Nepodceňujme sílu slova. Slovo může nejen zranit, ale i zabít. Slovo může uzdravit, zvednout z prachu a povznést do nebeských výšin. Přestaňme přemýšlet nad tím, co tím básník chtěl říci, protože básník může být jen podvodník, nebo prázdná nádoba plná prázdných naučených slov, nebo hlupák s talentem psavce. Mluvme spolu, dávejme slovům barvu, barvu svého srdce, barvu duše. Přemýšlejme o svých slovech a říkejme jen to, co chceme říkat a co je potřeba říkat. Neplýtvejme slovy ve zprávách posílaných do éteru nebo virtuálních světů. Buďme spolu teď a tady.